RFIDDD technologie pracuje na principu identifikace objektu pomocí elektromagnetických vln na radiové frekvenci. Narozdíl od identifikace na bázi čárových kódů nevyžaduje přímou viditelnost identifikovaného objektu, umožňuje identifikaci více objektů najednou a na větší vzdálenosti.

Při identifikaci dochází ke komunikaci mezi anténou, čtecím zařízením a RFID tagem pomocí radiové vlny. Informace lze do tagu zapisovat, číst nebo měnit, případně lze informace také mazat (v závislosti na typu RFID tagu). Anténa tagu přijme signál, usměrněný proud dobije napájecí kondenzátor a odešle svůj identifikační kód. Poté čtečka přijme informace neboli data, v podobě logických úrovní 1,0, čtečka provede dekódování obdržených dat a předá je řídícímu počítači, který je zpracuje. Největší uplatnění nachází technologie RFID ve výrobě, sledování objektů a v logistice – sledování zboží, palet, kontejnerů, majetku, zavazadel na letištích či evidence osob a další. RFID se masivně prosazuje ve zdravotnictví a také v maloobchodě, především v sektoru módy.

Počátky technologie radiofrekvenční identifikace sahají do doby druhé světové války. V řadách protivzdušné obrany byly poprvé nasazeny radiolokační systémy, jejichž vývoj probíhal ve 30. letech nezávisle na sobě hned v několika zemích. Radary s dostatečným předstihem varovaly pozemní jednotky před blížícími se letouny. Jejich obsluha však nebyla schopna rozeznat, jsou-li na radaru útočící letadla nepřítele nebo vlastní letadla vracející se na základnu.

Němci zjistili, že pokud piloti při návratu na letiště letouny nakloní, dojde ke změně odraženého signálu. Takto nemotorně letci upozorňovali pozemní personál, že se blíží „naši“, nikoli letadla spojenců (v podstatě tak vznikl první pasivní RFID systém). Pod vedením Roberta A. Watsona-Watta, otce britského radaru, byl v tajném projektu vyvinut první aktivní systém rádiové identifikace, tzv. IFF (Identify Friend or Foe – rozpoznání přítele/nepřítele). Na každé letadlo britského královského letectva byl instalován vysílač. Když vysílač přijal signál z pozemní radarové stanice, začal vysílat signál zpět a tím se přihlásil jako přátelský letoun.

Na stejném základním principu pracuje RFID. Vyšle se signál do transpondéru, který se aktivizuje, a buď odrazí signál zpět (pasivní systém), nebo vysílá signál (aktivní systém). Radiolokační systémy a technologie radiofrekvenční komunikace se v 50. a 60. letech bouřlivě vyvíjely. Vědci se soustředili na potenciální využití radiofrekvenční energie k rozeznávání objektů na dálku. Firmy uvedly do praktického světa systémy proti krádežím: rádiové vlny jim pomohly určit, zda byla konkrétní položka nákupu zaplacena či nikoli. Daný koncept je dodnes využíván, jádrem tzv. EAS (Electronic Article Surveillance- elektronická ochrana zboží) systémů jsou jednobitové RFID tagy. Při zaplacení položky obsluha na prodejním místě tag deaktivuje a zákazník může opustit obchod. Pokud však osoba nezaplatí a pokusí se odejít z obchodu, čtečka instalovaná u vchodu do obchodu zaregistruje tag a rozezní se alarm.

První americký patent pro aktivní RFID tag s přepisovatelnou pamětí byl udělen v roce 1973 Mario W. Cardullovi. Jeho vynález se považuje za prvního skutečného předchůdce moderní technologie RFID. Pasivnímu radiovysílači s šestnáctibitovou pamětí dodávalo energii čtecí zařízení pomocí radiového signálu. Cordullo svůj systém poprvé předvedl v úřadu přístavu města New York; zařízení mělo sloužit k automatizovanému výběru poplatků za využití služeb přístavu. Ve stejném roce předvedl Charles Walton tzv. „pasivní vysílač“ sloužící k odemknutí dveří bez klíče. Karta s vloženým transpondérem předala signál čtečce v blízkosti dveří. Pokud čtecí zařízení detekovalo platné identifikační číslo uložené v RFID tagu, dveře se odemkly. Vynálezce poskytl licenci na svoji technologii výrobcům dveřních systémů. Jde o první patentované zařízení na bázi RFID. Charles Walton se pyšnil tím, že jeho patent poprvé obsahoval zkratku RFID. Postupně registroval deset obdobných přístrojů. První demonstraci zařízení využívajícího pasivní a semiaktivní tagy napájené odraženým výkonem provedli pracovníci laboratoře v Los Alamos Steven Depp, Alfred Koelle a Robert Frayman také v roce 1973. Systém byl výsledkem tříletého vývoje, který iniciovala vláda USA. Ministerstvo energetiky vzneslo požadavek na vytvoření systému pro sledování transportu jaderného materiálu. Skupina vědců přišla s konceptem instalace vysílače v kamionu a umístěním čteček na brány objektů. Anténa instalovaná v blízkosti brány aktivizovala vysílač ve vozidle. Tag následně vyslal informaci obsahující identifikační číslo vozidla a další údaje jako např. identifikace řidiče. Systém byl uveden na trh v polovině roku 1980, kdy tým vědců, který projekt vypracoval, opustil Los Alamos, aby založil společnost zaměřenou na vývoj automatizovaných mýtných systémů. Tyto systémy se postupně rozšířily na dálnice, mosty a tunely po celém světě. Přenosný systém provozovaný na frekvenci 915 MHz využíval 12bitové tagy. Daná technologie se dnes používá u většiny UHF tagů a mikrovlnných RFID tagů.

Na žádost ministerstva zemědělství laboratoř v Los Alamos vyvinula také pasivní RFID tagy pro sledování dobytka. Farmáři podávali nemocným kravám hormony a veterinářské preparáty. Zajistit pro každý kus dobytka v tisícihlavých stádech správné dávkování a zabránit náhodnému podání dvojích dávek bylo komplikované. Pracovníci laboratoře ministerstvu dodali pasivní vysokofrekvenční (UHF) RFID systém. Čtecí zařízení dodalo energii tagu, který odrazil modulovaný signál zpět do čtečky.

Později se objevily nízkofrekvenční systémy (125 kHz) s menšími tagy. Tagy ve skleněných pouzdrech bylo možné implantovat pod kůži dobytka a tento koncept je dnes využíván chovateli celého světa. Nízkofrekvenční transpondéry se svými malými rozměry rovněž položily základ přístupových systémů na bázi personalizovaných přístupových karet.

V průběhu doby začaly do komerčního světa pronikat vysokofrekvenční systémy (HF frekvence 13,56 MHz nebyla regulovaná a ve většině částí světa se dosud nevyužívala). Technologie UHF RFID poskytovala větší rozsah a vyšší rychlost přenosu dat. Společnosti především v Evropě začaly UHF RFID využívat ke sledování vratných obalů a jiných aktiv. V současné době se daná frekvence využívá v oblasti přístupových karet, platebních systémů a bezkontaktních „chytrých“ karet. Také se prosadila v automobilovém průmyslu jako součást zařízení chránících auta před ukradením.

Počátkem 90. let inženýři IBM vyvinuli a patentovali ultravysokofrekvenční systém RFID (UHF). UHF umožnilo komunikaci s tagy na delší vzdálenost (při dobrých podmínkách až 6 m) a rychlejší přenos dat. V té době probíhaly první pilotní projekty ve spolupráci s maloobchodními řetězci, zatím bez následného využití v reálném provozu. V polovině 90. let IBM uvolnilo řadu svých patentů. Poskytovatel řešení automatické identifikace na bázi čárových kódů, Intermec, získal několik patentů a dokázal technologii rozšířit v mnoha různých aplikacích, od systémů řízeného skladu po zemědělství. Radiofrekvenční identifikace však byla stále velmi nákladná, objemy prodejů nízké, ale hlavně: chyběl pro ni otevřený mezinárodní standard.

V roce 1999 přichází obrovský impuls pro rozvoj pásma UHF RFID. Za společný stůl usedli zástupci americké standardizační organizace UCC (Uniform Code Council, který v roce 1973 určil standard pro lineární čárové kódy UPC pro maloobchod), jejího evropského protějšku EAN (European Article Nubering; obě organizace se v roce 2005 sloučily do globální standardizační organizace GS1) a společností Procter & Gamble a Gillette. Rozhodli se vytvořit výzkumné pracoviště Auto-ID Center na Massachusetts Institute of Technology.

Vědecký kolektiv pod vedením profesorů Davida Brocka a Sanjaye Sarmy se zabýval vývojem dostupných RFID tagů určených k označení výrobků s cílem jejich sledování v rámci dodavatelsko-odběratelských řetězců.

Jejich základní myšlenka spočívala v zápisu pouhého sériového čísla do RFID tagu a jeho propojením s online databází. (Výroba jednoduchého tagu určeného pro zápis malého objemu dat byla mnohem lacinější, než produkce složitějších tagů s větší pamětí). Revoluční přístup profesorů Sarmy a Brocka od základů změnil stávající paradigma světa dodavatelských řetězců.

Doposud byly RFID tagy chápány jako mobilní databáze nesoucí informace o produktu, který doprovázely. Propojením objektů k Internetu prostřednictvím tagu Sarma a Brock proměnili RFID v síťovou technologii. Pro podniky to byla významná změna. Výrobci nyní mohli obchodním partnerům automaticky zprostředkovat informace o tom, kdy bylo objednané zboží vyrobeno nebo vypraveno ze skladu a prodejci mohli dodavatele informovat o přijetí zboží.

V letech 1999 a 2003 laboratoř Auto-ID Center řešila projekty s účastí více než stovky velkých společností dodávajících spotřebitelské výrobky a služby. Spolupracovala s ministerstvem obrany a velkým množstvím technologických firem. Iniciovala zřízení obdobných výzkumných pracovišť v Austrálii, Velké Británii, Švýcarsku, Japonsku a Číně. Především však vyvinula dva komunikační protokoly pro radiový přenos dat Electronic Product Code (EPC Class 0 a EPC Class 1). Rozpracovala schéma přidělování unikátních identifikátorů (sériových čísel) a síťovou architekturu pro vyhledávání dat na Internetu asociovaných s RFID tagy. Licenci na technologii v roce 2003 získala UCC.

Uniform Code Council s partnerskou organizací EAN International, která spravovala standardy pro automatickou identifikaci na bázi čárových kódů mimo Severní Ameriku, založila společnost EPCglobal. EPCglobal si vytkla za cíl rozšířit standard EPC do obchodní praxe. Činnost Auto-ID Center byla ve stejném roce ukončena, jejím nástupcem se stala decentralizovaná síť výzkumných pracovišť Auto-ID Labs. Na principech této sítě později vznikla evropská síť RFID laboratoří pod záštitou GS1 in Europe (českým členem sítě je pražské EPC/RFID centrum).